Rozhodla jsem se přestěhovat. Řekla jsem to doma a máma se, jako správná máma, alespoň snažila zmírnit vzdálenost: “A co Třeboň? Tam maj tak pěkné rybníky!”
Cílem cesty byla Andalusie. Tři sta slunečných dní během jednoho roku. V nedaleké Rondě psal Hemingway, v sedmnáct kilometrů přes moře vzdáleném Tangeru v Maroku zase Kerouac a Ginsberg… Jako začínající spisovatel jsem se nemohla usadit na lepším místě.
Ze všech rad, které jsem před odjezdem dostala, jsem si nejvíc vzala k srdci tu od svého zubního lékaře – abych vždy padala bokem, protože mi před odjezdem udělal dvě nové korunky.
Co jsem ve Španělsku naučila:
1. Nebuď sobec a nikdy nekupuj jen jeden nanuk
Můj první nákup v místním obchodě trval tři čtvrtě hodiny! Z toho jsem deset minut nakupovala a dalších třicet pět strávila ve frontě u pokladny. Pán přede mnou měl radost, protože paní pokladní neviděl dlouho. Objali se a zapovídali. Začaly mi téct nanuky. Na řadu přišly fotky dětí. Otočila jsem se za sebe a místo pochopení našla další tři lidi v družném rozhovoru. Začaly mi téct i nervy. Rozbaluji nanuk. Ptají se mě, odkud jsem. Odpovídám, že z České republiky a že jsem tady nová. Začínám rozdávat napůl rozteklé nanuky. Berou si, děkují a diktují mi seznam ryb, které jsou nejlepší na gril. Potom se chvilku dohadují a jednu mi škrtnou. Loučíme se s tím, že se uvidíme zítra, protože to vozí čerstvé. Zjišťuji, že mi během té půlhoďky v životě vůbec nic neuteklo.
2. Oceán vyžaduje pevnější gumu
Jedeme se koupat k Atlantiku. Dostávám radu, abych nezůstala stát na kraji, ale šla s vlnou. Odpovídám sebevědomě, že přece vím, jak se koupat v oceánu. Tonu. Vytahují mě za ruce ven. Děkuji, mnu si oči, ve kterých mě štípe sůl, a rozhlížím se, abych zjistila, proč ostatní lidé tleskají. Zřejmě proto, že mě zachránili. To, že mám košíčky na zádech, zjišťuji až na dece.
3. Hlavně TRANQUILO (pozn. v klidu)
Jdeme s kamarádkou ke kadeřníkovi ve vedlejší vsi. Obě chceme dobarvit blond barvu a ostříhat. Starší kadeřnice říká: “SÍ SÍ RUBIO”, podrbe se na bradě a zeptá se, jestli si nedáme dvojku. Potom něco hledá v krabici. Povídáme si a pijeme tu dvojku. Venku ženou přes cestu stádo krav na pastvu. Smyje nám barvu a říká, že si myslí, že tu blond netrefila. Ptá se, jestli si dáme ještě dvojku. Dáváme si ještě dvojku. Vysuší nám vlasy a říká něco v tom smyslu, že hnědá čupřina na blonďatých vlasech je dneska “MODERNO”. Na konci si slíbíme dvě věci – že už nebudeme chodit ke kadeřníkovi a budeme přírodní a že do té doby, než nám to odroste, budeme chodit všude spolu. Protože když jdou takhle dva, může to vypadat jako trend.
4. Nepřestaň zjišťovat své limity, přestože je pravděpodobně znáš
Rozhodla jsem se, že zjistím, jestli mám v nové zemi i nové limity. Přihlásila jsem se na kurz kitesurfingu. Instruktorka mi mázne rty penatenem, nasadí mi popruhy a vyrazíme na dlouhou pláž na Tarifě, kde pořádně fouká, a proto je to ráj kitesurfařů. První lekce probíhá na suchu. Nejdřív ve vzduchu udržuju tzv. dětský kite a připadám si, jako když jsem doma na poli za domem pouštěla draka. To je hračka, to umím! Potom dostávám velký kite a instrukci, že pokud mě vynese vítr, musím pustit TUHLE šňůru. Kývu, že rozumím, chvilku statečně balancuju a pak si spletu šňůry. Odchytli mě půl kilometru po pláži směrem na sever. Ošetřili mi sedřený zadek a zeptali se, jestli by mě víc nebavila třeba jóga.
5. Nebudeš vědět, jak co chutná, dokud neochutnáš
Prohlásila jsem, že nikdy nebudu jíst nic s vyděšenýma očima, nic, co vypadá jako balónek z Matějské za dvacku, nic, co mi vyleze z talíře a korzuje po stole jako na promenádě ve Varech. A taky nic, u čeho nedokážu identifikovat, co je předek a co zadek. Ale potom jsem si řekla, že nebudu srab, zavřela oči a do moře se definitivně i zakousla. A od té doby vím, že zemi doopravdy poznám teprve potom, co ji ochutnám.
6. Zemi musíš pochopit, ty jsi její host
Měl přijít v deset hodin dopoledne. Naučila jsem se kvůli němu dvě nová španělská slova – prasklý a záchod. Postavila jsem se před dům, protože zvonek u dveří ne vždy zazvonil. Deset minut jsem jen tak stála na sluníčku, potom vyplela záhonek u vchodu. Složila básničku na slova prasklý, záchod a instalatér. Popovídala si s paní odvedle, která žije střídavě na nedalekém Gibraltaru a střídavě ve Španělsku, kde má prý větší klid. O hodinu později jsem se šla nahoru napít a chvíli stála v okně. Přišel ve čtyři a než jsem stačila ve slovníku najít, jak se španělsky řekne naštvaná a zpoždění, opravil ten záchod a se stejným úsměvem s jakým přišel, odešel. Tak jsem pochopila, pravý význam slova maňana a taky, že s ní člověk nemůže udělat nic jiného, než se jí přizpůsobit.
7. Jak se doopravdy oslavuje víno
Když je Fiesta – svátek, jsou všichni v ulicích, oslavují a tančí. Šli jsme oslavit úrodu vína. A to víno se kupodivu neoslavuje tak, že se pije. Udělala jsem si na tu slávu hlavu, abych mezi Španělkama, které jsou krásné a vyšňořené, vypadala hezky. A mohla jsem si to klidně odpustit. Kdosi zakřičel HOLA a vylil na mě kýbl červeného. A protože jsem byla na celém náměstí nejpomalejší, stala jsem se nejoblíbenějším terčem španělských dětí, které na mě to červené pálily z plastových pistolek. Potom, co jsem odlepila obě žabky od historických dlaždic, jsem se rozhodla pro odboj. A než se úplně setmělo, vrátila to těm prckům šesti litry červeného. Až do středy jsem smrděla jako demižón, ale rozhodně jsem přispěla k tomu, že bude dobrá úroda.
8. Jak daleko dojedou Portugalci na lyžích
Do pohoří Sierra Nevada, kde v zimě napadne sníh a jsou v provozu vleky, jsme jeli oslavovat konec roku. A protože my Češi jsme na lyžích odkojení, slíbili jsme s přítelem, který byl jmenován vedoucím zájezdu, naučit lyžovat naše kamarády, kteří na nich stáli poprvé v životě. Skupinu tvořili tři Portugalci a jeden Brit. Portugalci začali celý výcvik rebelií a přes protesty vedoucího zájezdu, zapadli do první kavárny, protože jim byla zima. Brit přišel za hodinu s tím, že sháněl po městě pletenou čepici. Po dvou hodinách intenzivního výcviku nám všichni ujeli do místního báru. A jediná žena, Portugalka, kterou jsem měla na starost já, mě označila za nespolehlivou, protože jsem ji i přes všechny mé sliby nahoře na svahu nechytla a ona se zastavila až dole o skupinku turistů z Německa. Poprvé jsem ale zažila něco, co jsem myslela, že neexistuje. Stát na lyžích a dívat se na moře.
9. Dálka nemusí rozdělovat
Bydleli jsme sice daleko od domova, ale návštěv jsme měli hodně. Nejvíc jsem se těšila na mou malou neteř, které jsem koupila velkou nafukovací želvu do bazénu. Pojmenovala ji Rohajmir, protože prý tak vypadá. Když jsme se zeptali, jak vypadá Rohajmir, řekla, že ten vypadá jako tahle želva. Rohajmira ale hned první den zabavil tatínek, protože na jeho tlapce dobře držela plechovka piva. Dodnes je Rohajmir právoplatným členem naší rodiny.
10. Tančit se musí boky, ne hlavou
Jeli jsme na výlet do Salamancy a šli jsme tančit. Já jsem se okamžitě aktivně vimplementovala na taneční parket. Tři Španělky mě chvilku pozorovaly a potom mi řekly, že tančím moc hlavou, a že musím tančit “boky”. Propotila jsem šaty, abych se na konci dozvěděla, že mezi všemi, co tančí “boky” vypadám jak matrjoška.
Ve Španělsku jsem žila dva roky. Přišla o jeden z těch dvou zubů, protože jsem zapomněla, že mám padat bokem, ale splnila jsem všechny základní mise, které jsem si před cestou stanovila. Myslím, že i díky tomu, co mi opakovali místní – “viene ventura a quien la procura” (štěstí přichází tomu, kdo se snaží).
