Ivana Chřibková patří mezi výrazné hlasy současné české literatury. Jak vznikají její romány? Kde hledá inspiraci? A jaký příběh by chtěla jednou vyprávět? O tom všem jsme si povídali v následujícím rozhovoru.
Vaše knihy se často točí kolem silných ženských postav. Kde nacházíte inspiraci pro jejich příběhy?
Kolem sebe. O ženách ráda čtu, ráda je poslouchám, ženy ráda pozoruju. Ženy mě dokážou pěkně naštvat, někdy víc než chlapi. Ale zůstávají pro mě nejvýraznější inspirací. Když se podíváte na můj noční stolek, mám rozečteno: Zielinski, Toyen, Chanel. Nejvíc zajímavé jsou pro mě ženy, které se rozhodly nepodlehnout okolnostem nebo osudu. Sleduji jejich boj, při kterém se ze slabé, podceňované nebo neviditelné stane silná a úspěšná. To je vlastně i základní pointa mých knih. Včetně té, která nyní vychází: Cesta z Hrobu. Ale aby bylo jasno, chlapi jsou taky super.
Míváte při psaní pevně daný plán, nebo vás příběh někdy sám zavede do nečekaných míst?
Od té doby, co se narodila Anika, je všechno jinak. Na psaní nemám čas, proto tahle poslední kniha vznikala tak dlouho. Když jsem doma řekla, že jdu psát do své pracovny, většinou jsem tam usnula. Takže vlastně ano, příběh mě často zavedl do nečekaných míst. Když píšu, musím vědět, jak to skončí a musím mít pevně promyšlenou pointu, to se na mé práci nezměnilo. Co je mezi začátkem a koncem, je mix reality a fantazie. V nové knize mě fantazie zavedla na taková místa, která, myslím, nečekal vůbec nikdo (smích).
Která z vámi vytvořených fiktivních postav je vám nejbližší a proč?
Anna, protože to jsem já. A Luiza, protože má některé mé povahové vlastnosti, přesvědčení a vnitřní motivace.
Prozraďte nám něco o své novince Cesta z Hrobu. Kolem čeho a koho se bude děj točit tentokrát?
Když jsem dopsala trilogii o Anně, věděla jsem, že v další knize se už chci věnovat příběhu někoho jiného. Ale s humorem. A tak vznikla Luiza. Je jí čtrnáct a má pocit, že její existence je nějaký omyl. Pro matku je přítěží, otec utekl a jednou za rok jí pošle mail k narozeninám. Žije ve městě Hrob. Odbočka – kdysi na firemním večírku jedna má kolegyně řekla větu, kterou nezapomenu: „…na víkendy jezdím do Hrobu.“ Okamžitě jsem si to zapsala a nebylo pochyb, že moje další kniha se bude odehrávat právě tam. Ale zpět k Luize. Luiza je zařazena do programu pro opuštěné děti s názvem Recyklace mrtvých osobností, protože někteří lidé dokážou být užiteční i po smrti. Zjeví se jí Stalin a Němcová, které vidí jenom ona a kteří mají za úkol provést ji cestou mezi dobrem a zlem, až k jejímu vlastnímu názoru. Tato kniha je buď dílem nekorigované fantazie, nebo splašených hormonů, protože jsem ji začala psát ve čtvrtém měsíci těhotenství. Ať je to jedno, nebo druhé, vybrala jsem si těžké téma, ale snažila jsem se ho podat s humorem, se kterým jde v životě, a to vím zcela jistě, hodně věcí líp. Mottem knihy je indiánské přísloví: Každý má v sobě dobrého i zlého vlka, záleží jen na tobě, kterého krmíš. Myslím, že vybrat si, kterého krmit, je nejdůležitějším rozcestím v životě.
Celý rozhovor si můžete přečíst zde.
