Ráda soutěžím, i přesto, že jsem vyhrála jen jednou v životě, ve čtvrté třídě, na maškarním plese… v bohaté tombole… hřeben! Na sklonku minulého roku jsem se rozhodla, že pro mě bude už nadobro lepší soutěže vymýšlet, než se jich účastnit.
Ráda luštím křížovky, ale jenom chvilku. Mám ráda vědomostní soutěže pro dva, ale jen jednou, protože podruhé už se mnou nikdo nechce hrát. Říkají, že správné odpovědi vykřikuji až příliš hlasitě a to je děsí, že se hádám, a taky urážím. Ale já si myslím, že se prostě jen bojí toho, jak ohrožující soupeř ve skutečnosti jsem.
Taky jsem se jednou vsadila, že projedu strašidelným hradem v Pratru, přestože jsem největší strašpytel ve střední Evropě. Vyhrála jsem. Na konci jízdy mi pán, který prodával lístky, nabídl, že mě najme jako doplňkovou atrakci. Doslova řekl: „To byl nejhorší řev, jaký jsem ve svém životě slyšel.“ Neměla jsem čas na byznys, měla jsem v oku chlup ze šály, kterou jsem si okamžitě po tom, co jsme vjeli do tmy, omotala kolem hlavy.
Zkrátka, minulý rok jsem se rozhodla, že je čas, abych dospěla a svou soutěžní vášeň vzala za jiný konec. Ten správný. Soutěží se nebudu účastnit, ale budu je organizovat. A tak jsem vymyslela bojovku. V terénu. U večeře jsem své rodině oznámila, že se bude hledat poklad a že budou rozděleni na dvě družstva – děti do čtyř let a dospělí bez věkového omezení. Na to se můj bratr zeptal, jestli si dá ještě někdo salát, že by ho kdyžtak dojel. Můj plán ignoroval až do dezertu, ale nakonec se rozhodl zúčastnit. Taky prý proto, že se ho bude účastnit jeho dítě, manželka i matka.
To ráno před bojovkou jsem vstala brzo. Do batohu jsem naskládala barevné fáborky a taky soutěžní otázky, které jsem pečlivě zalepila do připravených obálek. Přestože jsem se opravdu velmi intenzivně snažila přijít s novým, neotřelým konceptem, skončila jsem u klasické “šipkované”, kterou jsem se naučila ve školce. Ale na co jsem byla opravdu pyšná, byly soutěžní otázky, které jsem sama ohodnotila jako originální a zábavné.
Soutěžní otázky a fáborky jsem rozmístila v okruhu tří kilometrů kolem řeky. Natrhla si šustky a jednou se taky musela zeptat na cestu pána, který byl na procházce se psem a který mi, mimo jiné, pomohl vytáhnout tenisku z bahna. Po příchodu z přípravné mise jsem ztratila i důvěru svého největšího dosavadního podporovatele – mámy. Řekla, že mě nikdy neměla pouštět samotnou do divoké přírody, a taky, že mi pak ty gatě zašije.
Na stanovený sraz se soutěžící šourali stejně nadšeně, jako já kdysi na start orientačního běhu, ze kterého jsem se vrátila za dva dny. Bratr něco dlouho hledal ve sklepě, dorazil se zpožděním a plným batohem na zádech. Že prý chce být připraven na všechny eventuality.
„Bolí mě zub a už nechci hrát,” prohlásila těsně po startu jediná členka skupiny A – děti do čtyř let. Skupina B – dospělí, se ji snažila namotivovat tím, že hned co najdeme poklad, pojedeme k zubaři. Trochu jsem pochybovala o tom, jestli to byla motivace, nebo pokus o bojkot, ale nakonec jsme pokračovali dál.
První tři soutěžní úkoly našly i splnily obě skupiny úspěšně. V týmu zavládlo nadšení, a dokonce padla i věta, že je to přes všechny počáteční pochyby zábava. Nadšení trochu upadlo po sedmém soutěžním úkolu, kdy jsme dlouho hledali ten osmý, ale náladu v obou týmech udržovala máma tím, že rozdávala čokoládové bonbony, které si před cestou nasypala do kapes. Prý pro všechny případy…
U deváté otázky proběhla diskuze nad tím, jak skutečně vypadá vlajka Peru. Desítku jsme našli jen díky tomu, že členka týmu A měří pouhých 50 cm. A mezitím, co Áčko naprosto sebevědomě určilo, že okurka není ovoce, Béčka trvala na odhalení zdrojů, ze kterých jsem čerpala informace o Winstonu Churchillovi. Důvěru Béček jsem definitivně ztratila v moment, kdy jsem připravila úkol zahrnující psaní, a nemohla najít tužky. „Každý správný spisovatel ví naprosto přesně, kde má tužky!”
Po dvou hodinách úporného trmácení se lesem, přemýšlení nad zapeklitými soutěžními otázkami, plnění těžkých soutěžních úkolů, jsme našli poklad. Skupina A byla nadšená, protože její truhlice s pokladem obsahovala novou panenku. Skupina B své nadšení vyjádřila jednohlasně: „Kokosky???!!!”
Poučena jsem se rozhodla stanovit několik pravidel, kterými se budu příště řídit (přestože mi bylo řečeno, že žádné příště nebude…):
1. Koně žerou krepák.
2. Pro případ, že máte v týmu sabotéra, mějte k prokázání vypsané zdroje správných odpovědí.
3. Teple se oblečte. Čas doražení do cíle může být velmi orientační.
4. Pokud je vám nad třicet, místa, kam ukládáte soutěžní úkoly, si zakreslete do mapy.
5. Dospělí lidé nepovažují sladkosti za poklad.
6. Buďte připraveni na to, že pokrevní členové rodiny nemusejí mít respekt k pravidlům, která jste
stanovili.
7. Přibalte si s sebou lékárničku.
8. Přesto, že odcházíte z domova sytí, vezměte si svačinu.
9. Připravte si motivační píseň, pomocí které budete udržovat v týmu dobrou náladu.
10. V terénu kolem řeky si před každým krokem zkontrolujte pevnost půdy předem připraveným klackem.
Kdy naposledy jste si něco zahráli vy?
