Nejsem příliš vařící typ. Vařím moc ráda, ale nemám talent. Taky ráda peču, ale ke konzumaci těch posledních buchet jsem nakonec nepřemluvila ani sama sebe.

Taky často rebelsky nedodržuju postupy a tvořím si vlastní pravidla. Přijde mi to vždycky jasné a logické a v duchu nadávám tvůrci receptu, že celý proces zbytečně komplikuje. Ovšem jen do chvíle, kdy z kastrolu buď nic nevyklopím, nebo toho vyklopím příliš mnoho….

V dubnu to budou tři roky, co jsem se vydala na svou cestu do zahraničí. A tři roky, kdy mé cestování změnilo můj pohled nejen na život, ale také na mé vaření. Nejvíc jsem se toho naučila ve Španělsku. Španělé totiž k jídlu přistupují tak jako k životu – s jednoduchostí a vášní. Svůj zářez na mém vaření ale zanechalo také Maroko, Portugalsko nebo Skotsko.

Španělské tapas
Ne že bychom se doma prali o jídlo,  ale vybudovala  jsem si v dětství  reflex, že malá porce jídla na talíři rovná se blbá porce na talíři. Takže když přede mě poprvé naservírovali tapas (španělský způsob konzumování všech možných pokrmů, ale v malých porcích, které stojí asi 1 nebo 2 eura), objednala jsem si jich tolik, aby mě to vizuálně uspokojilo. Stálo to celé asi 50 euro a na konci večeře jsem musela odpřisáhnout, že už to nikdy neudělám, protože lidé na celém světě hladoví. Každopádně zajít na tapas doporučuji všem, kteří mají stejně jako já v restauraci chuť na všechno, a když si vyberou jedno jídlo, začnou nad talířem brblat, že si měli dát to druhé.

Marocký kmín
Jestli existuje přísada, která pro mě umí pokrm udělat nesnesitelným, je to nasládlá, podivně perníková chuť marockého kmínu. Ale nebylo to tak vždy. První tři dny cesty po Maroku jsem trvala na tom, že potřebuju koupit keramický tajine, hrnec, ve kterém připravují pokrmy, a také směs jejich koření, protože po návratu domů moje kuchyně definitivně rozkvete příchutí Maroka. Čtvrtý den jsem si začala stěžovat, že je něco neustále ve vzduchu a nejsem si jistá, jestli mi to voní. Pátý den to identifikujeme jako místní kmín. Šestý den zjišťuji, že kmín je všude. Sedmý den tajně odcházím do McDonald’s v Casablance. Osmý den odmítám tajine i v případě, že by mi k tomu dali dvě kozy a jednoho velblouda. Devátý den přesvědčuji sama sebe, že člověk může přežít na pomerančích. Zbytek cesty mám trochu v mlze. Ale k našemu klasickému kmínu jsem si od té doby vybudovala až mateřský vztah.

Gazpacho
Přihlásila jsem se na kurz vaření v jedné malé španělské vesnici. Kurz začíná v devět ráno a rodina, která restauraci po generace provozuje, nás vítá červeným vínem. Začátek výkladu jsem nechytla a může za to právě to víno. Opisuju postup od kamarádky Portugalky, která je na kurzu se mnou. Říká ‚neruš‘, že to pak nestíhá ani ona. Co chytnu, to píšu, ovšem za chvíli roznáší zase to víno. Můj výsledný recept na papíře má mezery, ale na druhou stranu vím, že gazpacho je výborná polévka, která chutná i člověku, který příliš neholduje rajčatům, a zvlášť varianta s opečeným jamonem (španělská sušená šunka) dokáže skvěle vybalancovat dopolední kocovinu, způsobenou srdečnou pohostinností.

Ryby v Portugalsku
V Portugalsku jsme bydleli u rodiny, která se živila prodejem ryb. Vstávali vždy ve dvě hodiny ráno a jeli do přístavu, kde čekali na rybáře, kteří přiváželi čerstvou várku. Každý den nám připravovali nejrůznější ryby a mořské plody. Koukala jsem jim pod ruce a nakláněla se nad gril, abych se toho naučila co nejvíc. Opakovali mi jedno základní pravidlo – rybě sluší maximálně sůl. A pokud budu chtít jakoukoliv rybu ochutit, mám to udělat směsí čerstvých bylinek a česneku nasekaných do olivového oleje a po ugrilování nebo upečení tím rybu potřít. „A myslím, že ti chytla sukně,“ řekl tatínek rodiny na závěr výkladu, když sundával hotovou večeři z grilu.

Ryby ve Španělsku
Zřejmě první a jediná ryba, kterou jsem se naučila jíst i s kostmi, jsou sardinky. Vysvětlili mi, jak správně vytáhnout ty velké a ty malé jednoduše ignorovat. Provázelo to sice několik hysterických výkřiků typu „Já se tady dusím, hoďte po mě chleba!”, ale na ty většinou nikdo nereagoval, takže mi nezbylo nic jiného, než se neudusit. Sardinky mám nejraději pečené na ohni, posypané hrubou solí. Podávali je s čerstvým salátem z rajčat, cibule a okurky (odcházím od psaní, namazat si chleba…).

Co mi chutná na britské kuchyni
Polévky. Zeleninové krémy, které jsou podávány s rozpečeným chlebem a máslem. Rozhodla jsem se, že doma udělám dýňový krém, protože prý je ozdobou každé kuchyně. Můj dýňový krém byl ozdobou téměř celé mé kuchyně. Myslela jsem, že čárka označující v mixéru maximum, disponuje alespoň minimální tolerancí. Její ignorace způsobila: 1) Pokrytí rozsáhlé plochy kuchyně směsí z dýně Butternut. 2) Popáleniny prvního stupně na mé levé ruce. 3) Nervový otřes nad skutečností, co bude k večeři. 4) Výčitky muže, který kvůli mému nervovému otřesu, musel vydrhnout všechny kachličky. 5) Následný posměch nad mým kuchařským uměním. 5) Hádku. 6) A dva dny protestní studené kuchyně.

Haggis
Sice jsem v příspěvku s názvem Jak jsem se přilepila ke španělské dlaždici napsala, že zemi nepoznáte, dokud ji neochutnáte, ale to neplatí pro skotský haggis. Vážně jsem chtěla. Několik dní jsem k tomu sbírala odvahu. A potom jsem se u snídaně odhodlala a z talíře kamaráda kousíček toho naprosto chutně vypadajícího haggise vzala na vidličku. Obsah vidličky si pozorně prohlédla a potom tu vidličku pomalu a způsobně položila na talíř a utřela si koutky úst ubrouskem. Nešlo to, ani se zavřenýma očima. Kdybych prý nebyla taková citlivka, zjistila bych, jaká je to pochoutka.

Stesk po naší kuchyni jsem vyřešila vývarem
Vytáhnu se a udělám vývar s nudlemi a domácími játrovými knedlíčky. Povedlo se mi vytáhnout játra z krabičky holou rukou. Tady čtu – naškrábat je nožem? Myslím na vojáky v zákopu, kteří trpěli nemocemi, neměli ani acylpirin a bojovali za naši vlast. Našla jsem tequilu. Myslím na všechno, co je horší než škrábat nožem kuřecí játra. Došla tequila, došla mi trpělivost a došla jsem k závěru, že lepší než latentní alkoholismus, bude dělat vývar s játrovými knedlíčky pouze v případě, že budou mít v obchodě játrovou zavářku.

Jídlo je krásná součást našeho života. Ze všeho nejraději mám ovšem tu část, která předchází ukládání tuků.

Komentáře