Jsem kulturní typ člověka. Ráda chodím do galerií a divadel. Jenomže v tom nejslavnějším divadle u nás se stala taková věc….
Každý, kdo má rád umění, tam jednou musí. Koupila jsem lístky do Národního! Ale protože čím dál a výš v Národním, tím levněji, seděly jsme s mámou na uzoučkém horním balkóně nalepené na zlatém zábradlí, přestože obě trpíme závratí. Na druhou stranu jsme si téměř detailně prohlédly malovaný strop.
Jít na Prodanou nevěstu jsem brala jako svou vlasteneckou povinnost. Pár dnů před představením jsem si pročítala informace o Bedřichu Smetanovi, zajímala se, jak tvořil, a taky zašla do jeho muzea, kde si přes přísný zákaz paní průvodkyně, sáhla na jeho klavír. Bohužel můj hudební talent zůstal na stejné úrovni, na jaké se nacházel před tím. Na kytaru pořád umím jenom Rosu na Kolejích, Niagaru a vystřelit si strunou oko, na klavír ovčáky dvojručně.
Když jsem potom mámě cestou na představení vyprávěla fakta z jeho života, z nichž jsem vypíchla hlavně to, že jeho druhá žena byla pěkná mrcha, řekla mi, že mě v dětství měla nechat míň číst a víc chodit ven.
Poprvé jsem se dojala u šatny, která mi přišla krásná, a já podala bílovlasé paní svůj podzimní baloňák. Dál jsem se dojala u starého páru, on měl motýlka, za ní vlála hedvábná šála a oba drželi v ruce svou vlastní permanentku. Když jsem se začala zamýšlet nad tím, že celá tahle nádhera kdysi vyhořela a český národ si divadlo postavil znovu, koupila mi máma v divadelním byfé dvojku, protože se jí zdálo, že se dojímám už trochu moc.
Usadily jsme se a začaly sledovat představení. V první přestávce jsem se snažila zbavit divného dojmu z neónových kulis, které mají být, podle programu, snahou o propojení tradice s moderním uměním. Pokaždé, když za Maruščiným tradičním krojem blikl neónový šlauch, lekla jsem se a po prvním dějství začala mít tik v levém oku. Největší šok měl ale teprve přijít.
Sama se nikdy dobrovolně nevystavuji situacím, ve kterých hrozí nenadálé leknutí. Nedívám se na horory, nechodím nikam v úplné tmě a neúčastním se stezek odvahy. Společné sledování prvorepublikové komedie o tetě Bertě, která se za burácivého hřmění zjevila v okně, a já si leknutím nalepila topinku s ďábelskou směsí na prsa, mám na talíři dodnes.
Proto sama dost dobře nechápu, proč se v divadelním představení nestřílí klasickým namířením pistole za doprovodu citoslovce pif paf. Pravděpodobně v rámci autentičnosti tam kdosi vystřelil slepým nábojem.
„Tady něco proletělo, vidělas to?” naklonila se máma přes zábradlí.
Leknutí způsobilo pnutí, v důsledku kterého mi knoflík z napěchovaných gatí vystřelil podobně jako ta nečekaná rána z kulovnice. Viděla jsem to já, máma a šest lidí z druhé řady, kteří se mi nepřestali smát ani po druhém napomenutí uvaděčky.
Z třetího dějství nemám nic. Tři z diváků prohlásili, že by mi za to Národní mělo platit, dva, že se léta tak nezasmáli, a jeden, že si smíchy čůrnul. Plynou mi z toho dvě ponaučení. Člověk se nemá rvát do gatí, které už ve stoje sotva dopne a člověk má mít v kabelce pro všechny případy zavírací špendlík!
