Poměrně dlouho jsem si představovala, jaké je to být spisovatelem. V hlavě jsem si vizualizovala, jak procházím kolem regálu v knihkupectví a v něm jeden hřbet knihy nese moje jméno. A to mi stačilo k tomu, abych si přání uchovala v hlavě a o mnoho let později ho zrealizovala.
Ale jak bude vypadat můj den v době, kdy knihu píšu, to už jsem si tak nějak zapomněla promyslet…
Je jedenáct hodin večer a já si chystám budík na ráno. Četla jsem, že scenárista Jaroslav Dietl vstával každé ráno v sedm hodin, dal si kafe, zavřel se ve své pracovně a psal, dokud nenapsal jedenáct stran.
Nastavuji budík na sedmou. Probudím se v půl deváté a slíbím si, že zítra vstavu hned, jakmile na mě začne řvát můj telefon, abych pustila obě nohy na podlahu. Pustila jsem jenom jednu a než tam hodila druhou, usnula.
Při čištění zubů se dívám do zrcadla a mám k sobě motivační proslov o sebedisciplíně. O tom, že musím být sama na sebe přísnější a že čas, který mám vymezený na psaní, nemůžu promrhat.
Taky o tom, že už nejsem žádná ranní rosa, ale že ten arganový olej na noc je hotový zázrak. Měla jsem si jich tenkrát v Maroku nakoupit víc.
A vůbec nesmrdí po kozích bobcích, jak psali.
Možná bych měla zajít ke kadeřníkovi. Vypadám, jako kdybych právě dotančila na palouku s lucerničkou.
Musím jít psát!
Hele, dochází toaleťák a zubní pasta.
Nikdy se nenaučí správně pověsit ten ručník! Upravuji vlhký ručník přehozený přes úzké bílé trubky a přeskládám čisté ručníky.
Co je vlastně dneska za den? Není čtvrtek? Že bych uklidila koupelnu?
Ne! Musím psát.
Ale nejdřív si zacvičím. Nebo ne, cvičit ne, půjdu si zaběhat. Kde mám elasťáky?
Otevřu skříň v ložnici. V tomhle binci nemůžu nic najít, uklidím skříň! Nebo ne, přeskládám všechny naše věci jinak, aby v tom byl lepší systém. Jééé, tyhle šaty jsem na sobě neměla dlouho. Že bych si je zkusila? Přece se můžu oblíkat taky jenom sama pro sebe, když budu celý den sama se sebou. Abych měla radost. Hele, elasťáky! To mi připomíná, že jsem si chtěla jít zaběhat. Odložím šaty na postel a nasoukám se do úzkých nohavic. Venku je anglická, mokrá zima, proto si natáhnu i čepku.
V předsíni zašněruju tenisky. Musím to udělat rychle. Moje lepší já nad tím horším vyhrává často, ale ne v případech, které se týkají sportu, nákupu oblečení a šlehačky.
Díky bohu, jsem venku. Běžím, nadávám, jdu, běžím, jdu a nadávám. Už jenom jdu.
Jsem doma. Dám si sprchu, udělám kafe, hodím plátek sýru na toast a obléknu si ty šaty, ve kterých jsem loni ve Španělsku sedávala v restauraci v přístavu a jedla tapas.
Teď v nich stojím v kuchyni, žvýkám toast a piju kafe.
To by mě vážně zajímalo, kam jsem schovala všechny letní boty. Musí být v jedné z těch krabic.
Otevírám krabici a najdu šály. Na tuhle jsem úplně zapomněla. Zavřu krabici a otevřu další.
Zjišťuji, že nemám žádný systém, co se týče organizace šatníku, a taky, že stěhovat si šatník ze Španěl do Anglie byl naprostý nonsense.
Ale kam jinam s ním? K použití jsou jen skutečně ojedinělé fragmenty.
Nacházím se v situaci, kdy by mi moje lepší já nejraději nafackovalo.
No jooo, já vím, už jdu. Svléknu si šaty, stejně by mě jenom rozptylovaly. Obléknu si tepláky a dopiju kafe.
Tak že bych ještě přeluxla? Ne ne, já vím, musím psát!
Jedenáct hodin a já konečně zasedám k počítaci. Myslím si, že bych měla mít lepší tapetu na monitoru, tohle mě vůbec nemotivuje. Chce to něco, co mě vždycky, když otevřu noťas, nakopne.
Kliknu na jeden z obrázků. Ukládám horu Fuji v Japonsku. Nastavuji ji jako tapetu a docházím k názoru, že mě nemotivuje.
Hmm šaty… dlouho jsem se nedívala. Jenom v rychlosti mrknu, co mají nového. A pak hned půjdu psát!
Mrknutí za šest set, výčitky svědomí a jedna pomyslná facka bez efektu za to, že se flinkám.
Otevírám složku v počítaci s názvem kniha2, přečtu si poslední napsanou kapitolu a přehodím kurzor na další stránku.
Zadívám se ven z okna, potom přes stůl, potom do dřezu.
Ne, to nemůžu tolerovat! Nemůžu psát, pokud je ve dřezu neumyté nádobí.
Nejsem žádný fanatický uklízeč, ale jsou jisté věci, ke kterým by si člověk neměl vytvořit slepotu. Dobře, tak možná trochu jsem fanatický uklízeč, ale jediný, koho tím obtěžuju, jsem já sama.
Začínám psát.
“Mladý člověk vhozený do víru života ve velkoměstě bojuje s několika věcmi. S mírou zodpovědnosti za svá rozhodnutí a s nutkáním nenakupovat k jídlu sladké, alkoholické, nezdravé ani vysoce kalorické potraviny.”
No vidíš, bude dvanáct a už máš dvě věty. Tak že bych si dala pauzu a něco k obědu? …………..
Teď už ne, ale se třetí knihou jsem rozhodnutá tu mrchu sebedisciplínu definitivně zkrotit!
