Paní novinářka se mě ptala: „Když píšete, máte jasné schéma, rozmyšlený tok textu, postavy, jak to začne, jak to skončí, kolik stran bude kniha mít, formu a styl?”
„Ne.” odpověděla jsem a byla to pravda.
To, že budu jednou spisovatel, jsem si vymyslela, když mi bylo pět nebo šest. Možná hraje věk, ve kterém si člověk vymyslí, čím chce jednou být, nějakou roli a možná má ten věk na můj styl psaní i práce pořád nějaký intelektuální dopad. 🙂
Každopádně, sice ty příběhy zapisuju, ale bavím se u toho stejně jako čtenář. Každé ráno, když sedám k počítači, nevím, co napíšu, nevím, kam příběh posunu, co se svými postavami zažiju. Stejně jako čtenář dopředu neví, jak bude příběh pokračovat. Jediné, co vím, je směr, kterým jdu.
Paní novinářka chvíli přemýšlela, řekla: „No teda, to teda… ale tak, proč ne.”
A pak se nad tím pousmála.
„A co se ve Vašem životě potom, co jste se stala spisovatelem, změnilo?” zeptala se ještě. Nad tím jsem doma přemýšlela hlouběji. Oproti minulosti se změnilo tohle všechno:
1. Máme nejčistší okna v celém bloku!
2. Otravuju lidi v dopravních prostředcích a nutím je, aby mi vyprávěli zážitky ze svého života.
3. Zapisuju si, co kdo řekne, a proto mi někteří přátelé začali odpovídat v holých větách, jednoslovně ano/ne, případně – na danou věc nemám názor nebo ti ho nechci říct.
4. Nutím do čtení. Knihu o Zátopkovi jsem málem naservírovala na talíř vedle tuňáka, protože zůstával dlouho bez povšimnutí. Knihy také dávám lidem do baťohů a na noční stolky. Nejsem si jistá, co za tím je, ale pravděpodobně naprosto zištná touha přivést lidi ke čtení knih a nakonec jim vnutit i ty svoje.
5. Zapomínám psát psacím. Na autogramiádě v Opavě za mnou přišla milá paní Radka a otevřela přede mě stránku, na kterou si přála můj autogram. Chvíli jsem se dívala na ten papír, chvíli na paní Radku, a potom mi nezbylo než jít s pravdou ven: „Nezlobte se na mě, ale já úplně zapomněla jak se píše R.” Poradila, ale jestli si ode mě ještě někdy něco koupí, to je otázka!
6. Své neodmyslitelné místo si v mém životě našel sport, kvůli disciplíně. A ten se mi prodražil. Ne snad nákupem sportovních úborů, ale připojištěním, které mě ostatní členové rodiny přinutili uzavřít.
7. Nejsem majitelem žádného majetku. Na cesty, na které jsem se vydala, abych se stala spisovatelem, jsem vyrazila s třemi kufry. Jejich počet jsem za pár let navýšila na šest, ale díky tomu mám až do odvolání zákaz nakupování dalšího oblečení a bot. V jistém směru je tenhle styl života osvobozující.
8. Začala jsem nosit brýle a přestala vrážet do lidí. Taky dveře už trefuju napoprvé.
9. Jezdím na místa, kde psali světoznámí spisovatelé. Vždy si na to místo sednu, cítím se tajemně a čekám, jestli mě taky něco napadne. V Rondě mě napadlo objednat si sangrii, v Maroku, že bychom si mohli domů koupit koberec.
10. Dostala jsem se pod jistý druh asociálního tlaku. To, že mám na sobě gatě od pyžama, jsem zjistila, až když jsem si v kavárně u domu hodila nohu přes nohu. V takových situacích je ze všeho nejdůležitější, zachovat si dekorum, pomalu dojíst citrónový koláč, utřít si ubrouskem oba koutky, dopít kávu a teprve potom vstát a jít se domů převléknout z pyžamá.
Svou druhou knihu – Když to tam není, tak to tam nehledej – jsem psala skoro půl roku. A přesně si pamatuji na den, kdy jsem ji dokončila.
Ráno jsem vstala a nechtělo se mi psát ten den z domova. Ze skříně jsem vytáhla mikinu, kterou jsem si koupila ve Španělsku. Byla sytě oranžová a v upršeném anglickém ránu jsem vypadala, že jdu někomu způsobit epileptický záchvat.
V kavárně mi kluk, který mi už několik měsíců připravuje kávu, popřál, ať mi to dneska píše, ale já byla rozmrzelá, protože mi to popravdě už pár dnů zrovna moc nešlo. Sledovala jsem jednu kapku, která stékala po okně. Sledovala jsem, kdo přišel, kdo odešel. Zjistila jsem, že mě cestou do kavárny posral pták. Otočila jsem oči vsloup a najednou mě to napadlo. Psala jsem nepřetržitě pět hodin a po cestě domů jsem si v počítači nesla dopsanou knihu.
Tak doufám, že se vám bude líbit, a že k vám promluví (tak, jak si přeji, aby k vám mluvila), ale hlavně, že vás bude bavit!
Ukázka z knihy Když to tam není, tak to tam nehledej
Dáma s bůčkem
To, že zpátky do Prahy pojedu jako dáma s baťůžkem, v čepici s divnou bambulí a jednou knihou pohodlně v ruce, jsem si bohužel jenom myslela.
V mámě vyvolala prázdná taška od knih dojem, že se musí naplnit. A tak potom, co si všichni své dárky uložili do knihovniček, se taška s nápisem Adihas začala plnit nakládaným bůčkem, zavařovačkama s okurkama, jednou marmeládovou směsí, několika kompoty, kilem vánočního cukroví a litrem vaječného koňaku. Snad proto, že Prahu čeká po Vánocích hladomor, mi máma ještě od rána pekla v troubě štrucli sekané a v dalších zavařovačkách stydla fazolová polívka. Přemýšlela jsem, jestli v sobě zvládnu potlačit morální hledisko a svědomí a tu tašku jednoduše zapomenu na nádraží, ale na to mě moc dobře vychovali! Sakra!
Máma mi řekla, že jsem silná holka, a že kdyby mi bylo smutno, ať si rozbalím ten bůček. Táta mě odvezl na nádraží a řekl, že kdybych potřebovala peníze, tak mám zavolat. A brácha mi připomněl, že mu pořád ještě dlužím stovku za to, jak jsme se vsadili a on vlezl v říjnu do rybníka a potom za to doma strašně schytal.
Na bůček přišla řada už ve Studénce. Vagóny byly poloprázdné, protože na druhý svátek vánoční skoro nikdo nikam necestoval. Mezi sedadly se táhla vůně vepřového a česneku a mně se po tvářích koulely slzy jak hrachy. A nejhorší na tom bylo, že jsem ani nevěděla, proč brečím. Protože je mi smutno? Protože jsem sama? Protože jsem divná? Protože chci být taky doma na gauči, jíst cukroví a dívat se na pohádky? Protože i přesto, že jsou Vánoce, tak nechci být doma na gauči, jíst cukroví a dívat se na pohádky? Protože jsem zamilovaná? Protože podle plánu měl jet do Prahy někdo se mnou a ten někdo dal přede mnou přednost Pánubohu?
Tak nebo tak, člověk o krok dozadu nemůže, a to z toho důvodu, že musí vždycky a jenom kupředu!
Dáma s kabelkou
V tramvaji jsem jen marně vzpomínala na sice těžké, ale na přepravu zcela nenáročné knihy. Zavařovačky při každém sebemenším pohybu vydávaly zvonivé zvuky, které nepřehlušil ani ruch velkoměsta. S taškou vážící jako celé prase jsem si nepřipadala jako žena, natož jako dáma, která se vrací z vánočního výletu. Jeden okamžik na zastávce Anděl se ukázal být pro můj další život přelomový. Mezitím, co se mi z tašky s nápisem Adihas nezadržitelně řinula ven fazolová polívka, se naproti mně elegantně usadila žena v kožených rukavičkách a na kolena si složila stejně elegantní kabelku značky Prada.
Byla moc hezká, ne vyzývavě hezká, prostě hezká tak, že z ní bylo těžké spustit oči. Měla v sobě noblesu, která ve mně vyvolala zvláštní respekt.
Vystoupila o dvě zastávky dál. Já jsem si nechala vytéct ještě půl litru fazolačky na gumovou zem tramvaje a psychicky se připravila na cestu od zastávky domů.
Doma nikdo nebyl, Naďa se měla z Vánoc vrátit až pozítří. Namazala jsem si chleba a ukrojila k němu kus sekané. Sedla jsem si ke stolu v kuchyni a přemýšlela nad tou ženou z tramvaje a nad tím, čím chci jednou být, kam se chci dostat a co jsem schopná pro to udělat. Jediné, co jsem bezpečně věděla, že bych teď za podobnou kabelku bůček ani sekanou, ani jednu z mých zavařovaček nevyměnila. Ale slíbila jsem si, že budu pracovat tak moc, abych si jednou takovou kabelku mohla koupit taky. A bylo to poprvé, kdy pro mě jednou nebylo vůbec pozdě.
Více o knize se můžete dozvědět zde.
