Narodila jsem se a vyrůstala jednou nohou v komunismu s voskovkou v ruce. Ne s tabletem. A život se mi teď nějak komplikuje. Nevím, jak to mají ostatní ‘voskovkáři’, ale mě poslední dobou oblévá strach. Strach z toho, že můj mozek v závalu technologií zleniví a následně zblbne. Nebo je mi zkrátka jenom líto toho vypínače, to teď přesně ještě nevím.
Stalo se to tak. Přišel nám balík. Nevěnovala jsem mu žádnou speciální pozornost. Jednak proto, že jsem ho neobjednala a jednak proto, že jsem byla přesvědčená, že v něm bude zase další, naprosto nepostradatelný – kabel. Ten malý balíček ale způsobil větší nadšení, než obvykle. Tupý skřípot nůžek po pečlivě přelepeném kartónu doprovodilo netrpělivé:
“Tohle změní všechno!”
Ježiš marjá, křičela jsem v duchu, tak to bude jako tehdá…..objednal ty speciální ‘věci’, které se nainstalovaly do kufru auta a on se potom otevíral sám, bezdotykově a zprudka.
Za dva dny jsem na novou technologii v naší domácnosti samozřejmě zapomněla, jela na nákup, nakoupila, obtěžkala se a jenom díky své pružnosti, získané v hodinách tělesné výchovy paní učitelky Matouškové, stačila zachránit všechna vejce i zuby.
“To musíš vidět!”
V balíku byla žárovka. Ulevilo se mi, žárovka, ani její instalace mi nemůže nijak fyzicky ublížit.
“Pěkná… úsporná, viď?” nevěděla jsem, jak přesně se ve vztahu komentují nové žárovky a šla si po svých. Byla jsem obviněna z nedostatečného zájmu.
Vrátilo se mi to hned ten večer. Sedla jsem si do křesla v obýváku, do ruky vzala počítač a chtěla si rozsvítit lampičku na knihovně. Vypínač hlásil rozsvíceno, ale lampička spala. Sáhla jsem po vypínači a cvakla. Nic. Přistoupila jsem k tomu prakticky a začala vyšroubovávat žárovku, které jsem diagnostikovala prasklé Wolframovo vlákno.
“Žárovka je nová, musíš si nainstalovat aplikaci,” ozvalo se za mnou.
“Na co?”
“Aby sis mohla rozsvítit. To není obyčejná žárovka, to je chytrá žárovka!”
Odmítla jsem si stáhnout aplikaci, abych si doma mohla rozsvítit a dožadovala se navrácení k vypínači.
“Ne,” odpověděl klidně a konverzaci opustil.
Do mého proslovu o tom, jak příliš mnoho technologií může způsobit zlenivění mozku a následně úplné zblbnutí, mi blikal lampičkou, kterou ovládal z vedlejší místnosti. Zvýšila jsem hlas a on zhasnul.
Nerozsvítila jsem si dodnes. Nechala jsem si svou hrdost a on svou chytrou žárovku. Když se nebe zatáhne a on není doma, píšu zprávu, aby byl tak laskav a rozsvítil mi v obýváku.
Naštěstí už ho přestalo bavit rozsvěcovat nárazově, když jsem sama doma, měla jsem z toho týden zpřetrhané spaní.
Na závěr bych použila větu ze hry Járy Cimrmana Posel z Liptákova: “Ten pokrok, kde se to zastaví…”
Jen doufám, že mě taky jednou nesbalí uzlíček a nepošle do Dědovy Mísy, útulku pro přestárlé, jak to chtěl udělat Standa se svými rodiči, kteří bránili pokroku.
