Takhle… za svou nejvýraznější dovednost, kterou jsem se ve světě naučila, považuji vyčištění olihně jedním tahem. Pyšná jsem také na svou konverzaci o brzdových destičkách ve španělském autoservisu. V neposlední řadě bych ještě ráda zmínila, že jsem, coby student umění na anglické univerzitě, vytvořila tak zdatnou 3D kompozici z drátů, že se o ní hovoří ještě dnes.
Budou to čtyři roky, co mi máma s oroseným čelem zapínala třetí, poslední kufr. Ona na něm klečela, já stála.
„Ty mami a žehličku na vlasy jsme daly kam? Tu budu ráno bezpodmínečně potřebovat!”
Na to prudce rozpustila zip, počkala trpělivě až do konce ponožkového ohňostroje a potom řekla, že se půjde projít.
Druhý den jsme se spolu pro jistotu vyfotily a ona mi dala na cestu několik příkazů: nesportuj, udělej si sem tam řízek a nos u sebe pořád čistý kapesník a kartičku pojištěnce.
S čistým kapesníkem v kapse jsem vyjela na svou zatím nejdobrodružnější cestu.
Žila jsem ve dvou zemích a osm jich procestovala. Pozorovala východ slunce uprostřed marocké pouště, západ v Grand Canoynu, projela se po Route 66, čekala na losa, který nepřišel, v kanadském parku, stála na stejném místě jako Daniel Craig v Jamesi Bondovi ve Skotsku, zvedla ruce nad hlavu na nejjižnějším místě Evropy, viděla Barcelonu z věže Sagrada Familia, ochutnala pravé portské v Portu, lyžovala uprostřed Španělska, kvůli nedostatečně pružným kyčlím se nenaučila Flamenco, prošla se po Brooklynském mostě, abych se na jeho konci otočila na město, a dostala tak svůj první a doufám, že ne poslední, newyorský hexenšus.
Minulý týden můj zadek dosedl na letiště Václava Havla. Na terminálu jedna mě vyzvedla moje drahá kamarádka a společně jsme vyrazily provdat ji do jižních Čech. Mimochodem od té doby plně chápu pojem – pravá jihočeská.
V neděli kolem osmé hodiny ráno, kdy jsem ve vestibulu se sklenkou bílého vína v ruce a s písničkou na rtech vítala první příchozí na snídani, mi došly dvě věci:
1. Zapomněla jsem si jít lehnout!
a
2. Vrátila jsem se domů!
A tak si dnes, na konci téhle cesty, můžu zrekapitulovat životní zisky a bohužel také několik nezanedbatelných ztrát.
Zisky
- Čtyři kila kamení a dvě kila písku. Ze začátku se to zdálo jako originální sběratelský koníček. Při stěhování jsem na krabici, snad ze studu, napsala – VĚCI.
- Dvě vlastnoručně napsané knihy.
Kamarádka před slavnostním křtem: Ty a jakže se jmenuje ta tvoje druhá kniha?
Já: Dvojka se jmenuje….kruci….teď mi to úplně vypadlo!
- Odolnost, pružnost a síla
On: Ne, to nemůžeme jet v pěti, kdo by seděl uprostřed dva tisíce kilometrů? To by se zbláznil!
Joao: Jasně, to by se zbláznil…problém je ten, že nemáme další auto.
Já: Hele, tady píšou, že v Portu prodávají i bílé portské, to jsem v životě nepila!
mlčí
Já: Jak to chutná, Joao?
mlčí a dívají se na mě
Já: …podobně jako červené?
mlčí a dívají se na sebe
On: No možná…
Joao: Je malá, podle mě to vydrží! - Koberec. Tady si nejsem jistá, jestli ho zařadit mezi zisky, nebo ztráty. Na žlutý koberec z Maroka se našlapalo. Pán, který nám ho prodával, říkal, že je pratelný. Tak jsem ho vyprala.
K jeho úspěšné kompletaci bych teď ovšem potřebovala tkalcovský stav.
Nic se ale, podle rodinné politiky, která nebyla nastavena demokratickou formou, vyhazovat nebude, tak ho máme furt doma. O jeho umístění se vedou vyčerpávající diskuze. - Nadhled sama nad sebou po úspěšném překročení komfortní zóny a zjištění, že najednou není vůbec důležité, aby mi rozuměli ostatní, ale nejdůležitější je, abych porozuměla hlavně sama sobě.
- Kamarádi na život a na smrt.
Při beachvolejbale: „Dneska máte Ivanu v týmu vy, my jsme ji měli posledně!”
Ztráty
- Pětka vpravo dole. Pan doktor říkal, že dostat zánět zubu před tak náročnou cestou po Maroku je pech. A pak taky říkal, že kdybych tam musela k zubaři, tak ať si nejdřív zjistím, jestli je to zubař jen pro lidi nebo i pro zvířata.
- Iluze o partnerském souladu v souvislosti s nákupem nábytku.
On: “Dyť to je naprosto zbytečná investice, to vůbec nepotřebujeme. Podívej, věci si naskládáme do komínků a uložíme je tady podél toho parapetu.” - Byly jsme spolu šest let, prošly všechny zmíněné země a mnohem víc. Byly jednoduché na údržbu, pohodlné a hodily se ke všemu. To, že něco není v pořádku, jsem si musela přiznat na Times Square, kde ze mě upadl kus gumové postranní lišty a na světlo prosvitla lososově oranžová ponožka s puntíky. Ta se následně stala předmětem diskuze, jaké ponožky se hodí a nehodí pro dospělého člověka. Naposledy vydechly v Torontu v září tohoto roku. #RIPconverse
A víte, co je na tom návratu ze všeho nejlepší? Že to není konec, ale zase nový začátek.
